Ropík C-27/46/A-140Z, Skupice, Czechia - Military Installations on Waymarking.com

CZ: Ve tricátých letech 20. století se na základe zmenené politické situace v sousedním Nemecku tehdejší ceskoslovenská vláda rozhodovala o zpusobu prípadné obrany republiky. V rámci velké modernizace armády bylo pristoupeno i k budování stálého pohranicního opevnení. Objekty o síle posádky v poctu jednotek mužu byly organizacne zahrnuty do tzv. lehkého opevnení. Zpocátku bylo budováno lehké opevnení vzor 36, jehož výstavba byla posléze zastavena a nahrazena dokonalejším lehkým opevnením vzor 37. Zemská vojenská velitelství, která rídila výstavbu objektu vzor 36, nahradil v prípade objektu vzor 37 nove ustanovený orgán ROP.
Ceskoslovenské predválecné opevnení bylo budováno predevším u nemeckých, polských, madarských a posléze i rakouských hranic. Zde bud doplnovalo težké opevnení nebo bylo staveno samostatne. Postupne byly budovány i vnitrozemské obranné linie, umožnující v prípade nutnosti zpomalení a ztížení postupu neprátelských sil v prípade plánovaného ústupu armády na Slovensko. Mezi ne patrí již z velké cásti dokoncená obranná postavení nazývaná Libechovská prícka, Pražská cára a Vltavská linie. Plánované byly další dve ústupové prícky, a to približne na cesko-moravském a moravsko-slovenském pomezí.
Behem dvou let výstavby se podarilo dokoncit témer deset tisíc pevnustek.
Po Mnichovské dohode v zárí 1938 vetší cást vybudovaného opevnení zustala na území odstoupených Sudet. Zde se vetšina z nich dochovala. Vetšina objektu opevnení ve vnitrozemí byla krátce po vzniku Protektorátu na príkaz nemecké okupacní správy znicena, aby neposloužila prípadnému odboji. Do dnešní doby se dochovalo nekolik tisíc pevnustek rozesetých po zalesnených svazích pohranicních hor, ale i na rovinách Cech, jižní Moravy i Slezska.
Objekty vz. 37 byly projektovány jako miniaturizace težkého pechotního srubu, díky cemuž s ním mají shodné taktické vlastnosti a mnoho podobných stavebních prvku. Zbrane (1-2 lehké nebo težké kulomety), byly osazeny v lafetách v ocelolitinových strílnách. Vstup byl opatren mríží a jednemi pancérovými dvermi. V zalomeném meziprostoru byl vstup chránen vchodovou strílnou. Rucní ventilátor zajištoval dodávku cerstvého vzduchu a chránil tak osádku v poctu 3 až 7 mužu pred zadušením zplodinami vzniklými pri strelbe. K obrane nepostrelovaných cástí týlu sloužil granátový skluz a k pozorování a signalizaci jeden, nebo dva periskopy ve stropu pevnustky. Konstrukce objektu byla železobetonová o síle celní steny a stropu 80 nebo 120 cm (normální nebo zesílená modifikace). Ze strany neprítele byla navíc pevnustka opatrena kamennou rovnaninou a zemním záhozem, který objekt dále zodolnoval a maskoval. Díky všem opatrením odolával objekt vz. 37 zásahum strel ráže 105 mm v normálním, nebo 155 mm v zesíleném provedení.
Postupem casu bylo vyprojektováno ve trech základních stupních odolnosti pet pechotních typu, jejichž využitím mohl být prehrazen jakýkoliv terén bez nutnosti výstavby atypických rešení. Tyto typy byly opatreny písmenným oznacením A - E. Každá z techto základních variant pak mela modifikace lišící se stranovým usporádáním, výškovým clenením, úhlem os strílen a sílou sten a stropu. Tento systém zjednodušoval, zrychloval a zlevnoval výstavbu i díky možnosti využití typizovaného vnitrního zarízení.
Typ A - Tento typ byl urcen pro bocní palby dvou kulometu ve strílnách, krytých z pohledu neprítele charakteristickými uchy. "Uši" mely za úkol znemožnit neprátelskému vojákovi vyhnout se pri prilnutí ke stene vstupu do palebného vejíre strílny. Osádku melo tvorit 7 mužu. Jedná se o nejrozšírenejší typ lehkého objektu vzor 37 a o základní prvek obranné linie lehkého opevnení. Bylo budováno šest modifikací, lišících se úhlem rozevrení os strílen a dle tohoto úhlu oznacovaných jako A-120, 140, 160, 180, 200 a 220 (císlo za pomlckou vždy udává úhel os strílen ve stupních). Nejvíce rozšírenou modifikací byla A-160. Typ A byl nejvíce rozšírenou verzí lehkého opevnení vz. 37. Jeho podíl byl asi 85 % ze všech vybetonovaných objektu.

EN: In the thirties of the 20th century, on the basis of the changed political situation in neighboring Germany, the then Czechoslovak government decided on how to defend the republic. In the framework of the large modernization of the army was proceeded to build a permanent border fortifications. The objects of crew strength in the number of men's units were organizationally included in the so-called light fortification. Initially, a light fortification model 36 was built, whose construction was then stopped and replaced by a more advanced light fortification model 37. Land military headquarters, which controlled the construction of objects model 36, replaced in the case of objects model 37 established authority ROP.
The Czechoslovak pre-war fortifications were built mainly at the German, Polish, Hungarian and later also Austrian borders. Here either added a heavy fortification or was built separately. Gradually were built inland defense lines, allowing in case of need to slow down and make it difficult to advance enemy forces in case of planned retreat of the army to Slovakia. These include largely completed defensive positions called Libechov Wall, Prague Line and Vltava Line. Two further retreats were planned, approximately on the Czech-Moravian and Moravian-Slovak border.
During two years of construction almost 10,000 forts were completed.
After the Munich Agreement in September 1938, most of the fortifications built remained in the territory of the withdrawn Sudetenland. Most of them have been preserved here. Most of the inland fortification buildings were destroyed shortly after the establishment of the Protectorate at the behest of the German occupation administration in order not to serve any resistance. To this day, several thousand forts have been preserved scattered on the forested slopes of the border mountains, but also on the plains of Bohemia, South Moravia and Silesia.
Objects vz. 37 were designed as miniaturizations of a heavy infantry cabin, giving them the same tactical characteristics and many similar building elements. Weapons (1-2 light or heavy machine guns) were mounted in the carriages in cast iron loopholes. The entrance was fitted with a grille and one armored door. The entrance was protected by an entrance loophole in the broken space. The hand-held ventilator provided fresh air to protect the crew of 3 to 7 men from asphyxiation by gunfire. To defend the unposted parts of the rear served grenade slip and to observe and signal one or two periscopes in the ceiling of the redoubt. The structure of the building was reinforced concrete with a thickness of the front wall and ceiling of 80 or 120 cm (normal or reinforced modification). On the side of the enemy, the fortress was also equipped with a stone flat and a ground throw, which further strengthened and masked the building. Thanks to all measures resisted object vz. 37 hits caliber 105 mm in normal, or 155 mm in reinforced design.
Over time, five infantry types were designed in three basic levels of resistance, which could be used to block any terrain without the need for atypical solutions. These types were given the letter A - E. Each of these basic variants then had modifications differing in the lateral arrangement, height division, angle of the shot and the thickness of the walls and ceiling. This system simplified, accelerated and cheaper construction thanks to the possibility of using standardized interior equipment.
Type A - This type was designed for side firing two machine guns in loopholes, covered from the perspective of the enemy characteristic handles. "Ears" were tasked with preventing the enemy soldier from sticking to the wall of the entrance to the fire fan loopholes. The crew should consist of 7 men. It is the most widespread type of light object pattern 37 and the basic element of the defensive line of light fortifications. Six modifications were constructed, differing in the angle of opening of the axes of the guns and referred to as A-120, 140, 160, 180, 200 and 220 (the number after the dash always indicates the angle of the guns in degrees). The most widespread modification was the A-160. Type A was the most widespread version of the light fortification vz. 37. Its share was about 85% of all concreted bunkers.

Era: WW II General Comments: in the hillside at the electric pole Related web site: [Web Link]

Recent Visits/Logs:

There are no logs for this waymark yet.